Bude to znít jako cliché, ale zcela bez nadsázky můžu říct, že jedno z nejlepších rozhodnutí svého dosavadního života jsem učinila někdy v polovině roku 2015.
Pokud si správně vzpomínám, byly prázdniny a já jsem právě dokončila bakalářské studium oboru nanotechnologie. Ze setrvačnosti jsem si podala přihlášku na magisterské, ale neměla jsem ani páru, co budu dělat po jeho dokončení. Myslím, že to je pocit, který zažívá spoustu studentů, kteří nejsou schopni si představit, jak svoje nabyté znalosti přetaví v něco, po čem by mohla být na pracovním trhu poptávka.
V záchvatu jakéhosi vnitřního pnutí jsem se rozhodla naučit se rychle cokoliv, co má do budoucna potenciál a co se mi případně bude hodit i při studiu. A rozhodla jsem se naučit programovat. Abych byla upřímná, bylo to spíše impulzivní rozhodnutí než nějaký promyšlený tah. V té době jsem si ještě vůbec nedovedla představit, k čemu by mi nějaké programování bylo a co to vlastně obnáší.
Jak to tak bývá, někdy stačí myšlenka a začnou se dít věci. Neuběhl ani týden, když jsem narazila na plakát, který lákal na první ročník PyLadies v Ostravě. Bez přemýšlení jsem se přihlásila a dodatečně začala zjišťovat, o čem vlastně ten Python je.
Musím ale přiznat, že ze začátku mě Python spíš od školy odrazoval, než aby mi pomáhal. Místo přípravy na výuku jsem po nocích programovala piškvorky a na přednáškách přemýšlela, jak co nejlépe optimalizovat kód. Časem jsem se ale naučila, jak si usnadnit práci, a začala jsem si v Pythonu generovat různé tabulky a provádět první lehčí fyzikální výpočty. Vzpomínám si, že mě fascinovalo, do jaké míry je Python schopný nahradit drahé komerční softwary, které používali mí spolužáci a profesoři.
Po obhájení magisterského titulu jsem pořád nevěděla co se sebou, a tak jsem se přihlásila na doktorské studium do Kanady. Toužila jsem po nějaké praxi v oboru a věděla jsem, že místní univerzity nabízejí propojení akademického výzkumu s průmyslovou sférou. Navíc jsem si chtěla zdokonalit angličtinu a vyzkoušet si, jaké to je začít budovat úplně nový život v cizí zemi. Požádala jsem tedy svého tehdejšího přítele o ruku, vzala si ho, sehnala stipendia, sbalila nám kufry a odjela za oceán.
První rok v Kanadě byl úplně šílený, a tak na nějaké programování nebyl moc čas. Po úspěšném dokončení povinných zkoušek na univerzitě jsem se začala soustředit na to, kvůli čemu jsem tam jela – shánění stáže. Zanedlouho jsem dostala odpověď od společnosti, která se zabývala vývojem metamateriálů, konkrétně foliemi, které chrání letadla před laserovými útoky. Moc jsem nevěřila, že bych to místo dostala, spousta mých kanadských kolegů se o něj marně ucházela, a to měli lepší akademické výsledky než já. Na pohovor jsem se tedy ani moc nepřipravovala, brala jsem to jako předem prohraný boj. Možná, že jsem nakonec udělala dobře, protože se to celé stočilo úplně jinam, než bych čekala.
Na akademické výsledky se mě neptal nikdo, ale až podezřele moc je zajímalo, proč jsem se rozhodla učit Python a s jakou motivací jsem do Kanady odjela. O několik měsíců později jsem se dozvěděla, že moje ochota pracovat na sobě a znalost základů Pythonu (tehdy to byly opravdu pořád jen základy) byly klíčové pro moje přijetí.
Začínala jsem ve velmi úzkém kruhu kolegů a mým prvním úkolem bylo namodelovat v Pythonu dopad laserových paprsků na folii a optimalizovat vstupní podmínky tak, abychom dostali kýžený výsledek. Jednodušeji řečeno – nasimulovat experiment, který prováděli v laboratoři. Myslela jsem si, že jsem úplně v pytli. Netušila jsem, jak začít, ani jak bych to kdy mohla dokázat. To mi rovnou mohli dát naprogramovat Google. Sprostě jsem si nadávala, co jsem to na sebe zase ušila. Tohle bylo hodně vzdálené od programování piškvorek…
Vyšilovala jsem ale zbytečně. Můj kolega/mentor, který v Pythonu už dlouhé roky pracoval, mi ukázal, jak problém rozdělit do jednotlivých kroků, co si k tomu nastudovat a jak model pomalu vylepšovat. Režim jsme měli docela přísný – každý den jsme museli vykázat nějaké výsledky, psát reporty o tom, jak postupujeme. Na druhou stranu jsem se mohla kdykoliv na cokoliv zeptat, prostředí bylo neuvěřitelně přátelské a nikdo se na mě jako na začátečníka nedíval shora. A to i přes to, že celý tým patřil mezi největší kapacity v oboru. „Každý nějak začínal, a i my se pořád učíme“ mi s úsměvem odpověděli pokaždé, když jsem měla tendenci porovnávat jejich a své znalosti.
Té šance, kterou mi dali, a jejich přístupu jsem si vážila natolik, že jsem je nechtěla za žádnou cenu zklamat. Po nocích jsem studovala Python a doháněla, co jsem v práci nestihla. Bavilo mě to neskutečně moc. Každý den jsem viděla, jak se posouvám a do týdne jsem měla první verzi modelu hotovou.
Na stáži jsem původně měla být jen čtyři měsíce, ty mi ale prodloužily na osm a pak, když jsem odcházela, jsem dostala nabídku hlavního pracovního poměru. Tu jsem bohužel musela odmítnout, nicméně větší ocenění mojí práce se mi nemohlo dostat. Odcházela jsem se slzami v očích.
Když se teď podívám zpátky, vidím, jak absurdní byl strach, že pro ně nejsem dost dobrá. Sama na sobě jsem poznala, jak výkonný je člověk, který je správně motivován a kterého jeho práce baví. Často bývá ochota učit se více než umět. Doufám, že si to budu příště, až zase budu před pohovorem stresovat, pamatovat.
